17.–18. října 2024, Ústí nad Labem
Registrovat se
Seznam textů, jež vznikly v návaznosti na konferenční příspěvky z minulých ročníků konference.
Vztah ke krajině vyjádřený prostřednictvím ochrany přírody nebo umělecké akce je vždy reflexí určitého společenského problému. Podívejme se na možné vztahy a průniky těchto dvou oblastí v období od přelomu 50. a 60. let až do počátku 80. let 20. století. Milníkem zkoumaného období je výstava zorganizovaná výtvarníkem Vladimírem Muzičkou v roce 1982. Tehdy se také uskutečnily land artové projekty a akce v přírodě umělkyně Zorky Ságlové. Jak československý land art reflektoval problematiku životního prostředí?
Studie vstupuje do diskuse o výuce socialismu na českých středních a základních školách. Se zvláštním zřetelem k fungování socialistické diktatury v její počáteční fázi, v období stalinismu, autoři uvažují, jak by bylo možné při didaktizování historických pramenů a poznatků současné historiografie vystoupit z hluboce zakořeněného interpretačního schématu, podle něhož jsou účastníci dějin rozlišováni buď jako oběti, nebo jako viníci. Jako řešení nabízejí obrat ke kulturní a ideologické produkci komunistické strany, který pomůže lépe kontextualizovat zkušenost revolučních a společenských proměn.
Kristina Broučková, Role „ledna“ v diskurzu pražského jara, Moderní dějiny 2023
Navzdory znevažujícímu podtextu, který pojem „populismus“ ve veřejnosti vyvolává, zůstává tento fenomén neuchopitelným a sporným pojmem mezi politickými teoretiky. Tento článek navrhuje využít teorii populismu Ernesta Laclaua a nabídnout nový pohled na dynamiku tzv. pražského jara. Pražské jaro se jeví jako jedinečné období československých dějin, téměř stejně neuchopitelné, jako se zdá být nedosažitelné definování či pochopení populismu v politické teorii. Laclauovo chápání populismu však může upozornit na vrstevnatost politického vývoje, které byly dosud opomíjeny, tj. diskurz a rétoriku politických představitelů, a vést tak k hlubšímu pochopení dynamiky pražského jara.
Text věnovaný současným způsobům vystavování komunismu v Evropě.
Článek vychází z praktických zkušeností autorek s výzkumem, vývojem a kurátorstvím digitálního historického obsahu pro online výstavu Frames of Reconstruction. V první části se zamýšlí nad hlavními teoretickými otázkami souvisejícími se současnou public history. Zaprvé zkoumá otevřené hranice mezi disciplínami, akademickou a veřejnou historií, aby je postavila do dialogického vztahu. Zadruhé věnuje pozornost významu a roli vizuálních a možnostem, které studium vizuálních pramenů přináší do veřejné historie. Ikonosféra je diskutována nejen z teoretického hlediska, ale i z hlediska historických věd. Analytická část se pak točí kolem kritického zkoumání vlastních praktických zkušeností autorek v oblasti digitální historie. Zejména se jedná o rozpad rolí badatele a kurátora spolu s požadavkem udržitelnosti, transnacionality a udržitelného rozvoje, demokratického vzdělávacího potenciálu, které lze v případě tohoto projektu považovat za specifické pro média online výstavy.
Kamil Činátl, Vojtěch Ripka: Úvod: aktuální přístupy k výzkumu paměti (zkušenosti z fóra Dějiny ve veřejném prostoru II, 2020), Dějiny – Teorie – Kritika 2022
Úvodní studie k tematickému číslu časopisu Dějiny – Teorie – Kritika věnovanému výzkumům paměti.
Studie zkoumá, jak čtenáři využívají historii při čtení románů o historii. Zaměřuje se na dva současné české historické bestsellery Bílá Voda (2022) a Šikmý kostel (2020). Ukázky recepce jsou z online čtenářské platformy Databazeknih.cz. Autor se vztahuje k výzkumu recepce historických bestsellerů s problematikou diskutovanou v současných paměťových studií. Zajímá se především o to, jak nové způsoby digitální komunikace přispívají ke změně sdílených představ o minulosti. Sonda do recepce dvou historických bestsellerů potvrzuje, že tradiční způsoby historického myšlení (příčina a důsledek, kontinuita a změna) v současné době velmi ustupují a prezentistický vztah k minulosti založený na emocích získává na síle. Případová studie potvrzuje tezi o prezentismu a o dynamice současné kulturní paměti, kterou formulovali François Hartog, Astrid Erll a Andrew Hoskins.
Rozhovor s kurátorkou a teoretičkou o současném vývoji muzeí, výzvách, kterým čelí, i o její kurátorské práci v muzeu POLIN.
Práce se zabývá mediálním pokrytím významných výročí v roce 2018. Kvantitativní obsahovou analýzou zkoumá četnost mediálních obsahů k „osudovým osmičkám“ a následně kvalitativní sondou prostřednictvím konceptu zpravodajských hodnot analyzuje, proč bylo nejvíce textů k výročí invaze vojsky Varšavské smlouvy, i když například z průzkumů veřejného mínění vyplývá, že Češi považují za významnější jiné letopočty končící číslem osm. Práce zkoumá konstruování mediálního obrazu historie, v závěrečné diskusi nabízí přínosy i hrozby spjaté s mediálním zezábavňováním historických událostí, histotainmentem, kdy o důležitosti medializace historie rozhoduje v mediálních organizacích předpokládaná poptávka a důležité kontexty se v mediálním zpřítomňování historie ztrácejí.
Článek se zabývá polistopadovým vývojem mediálního pokrytí výročí konce druhé světové války a souvisejícími společensko-politickými událostmi. Pomocí sociologie pramenů se snaží najít aktéry, kteří měli zásadní podíl na formování mediálních textů v průběhu výročí. Následně se práce pokouší popsat měnící se pozici historika jako zdroje odborného poznání v mediálních textech vztahujících se ke konci druhé světové války, zejména v souvislosti s přítomností politiků, historiků a pamětníků v mediálních textech. Práce se také snaží vymezit roli historika v dnešní masové mediální produkci a popsat komunikační možnosti historika v logice dnešních médií.
Text věnovaný historii a současnosti péče o veřejný prostor na sídlišti Luník IX v Košicích.
Studie vymezuje a v několika tematických vrstvách analyzuje podstatu fenoménu navštěvování hradů a zámků, který od konce 40. let do současnosti zůstává stabilní a široce sdílenou kulturní praktikou české společnosti. Představuje některé možnosti, jak tento jev v historické perspektivě interpretovat v duchu critical heritage studies. Promýšlí peripetie a paradoxy historického vývoje, jejichž důsledky se v mnoha ohledech promítají do současného stavu této praktiky.
Cílem této práce je vysledovat obecnější tendence v obsahu a formách městských festivit v socialismu a postsocialismu na základě výzkumu oslav 600. a 650. výročí města Strakonice v letech 1967 a 2017. Velký důraz je kladen zejména na způsoby narace městských dějin a na jevy, které byly v rámci slavností či v jejich mediálních ohlasech akcentovány a lze je tedy považovat za symbolické prostředky zvolené místními elitami za prvky posilující lokální identitu.
Definice muzea Mezinárodní rady muzeí ICOM je zastřešujícím minimem, krystalickou esencí toho, co pod pojmem muzeum chápe globální veřejnost. Text se zaměřuje na nedávnou změnu definice muzea Mezinárodní radou muzeí.
Alan Maccully, Identity Formation, Commemoration and History Education, Marginalia Historica 2019
Tento úvodní příspěvek se věnuje spojitosti mezi vnímáním identity u mladých lidí a jejich pochopením historie. Zkoumá výzvy ohledně připomínání a komemorace historie, kontroverzní události, ale také potenciální příležitosti pro reimaginaci minulosti způsoby, které mohou přispět k lepšímu vzájemnému porozumění v rozdělených společnostech. S využitím irské Dekády staletých výročí (2012-2022) a událostí z let 1912-1922, které vedly k rozdělení a utváření moderního Irska, představuje příspěvek koncept etického připomínání a detaily toho, jak tento koncept posílil reakci občanské společnosti na sérii výročí. Jako příklad článek nastiňuje, jak byly principy etického připomínání uplatněny při vytvoření on-line zdroje pro školy, který byl navržen za účelem, aby bylo mladým lidem umožněno zaujmout kritický a informovaný postoj ke komemoračním aktům, s nimiž se setkávají ve svých komunitách. Na závěr studie obhajuje užití orální historie a komunitní angažovanosti jakožto zásadních způsobů, jak se vyjádřit k nedávné emotivní minulosti.
Kateřina Sixtová, Jan Hus v České kulturní paměti, Marginalia Historica 2019
Příspěvek se zabývá českou vzpomínkovou kulturou spojenou s osobností Jana Husa. Na příkladu románu Husitská epopej Vlastimila Vondrušky a animovaném filmu Husiti Pavla Koutského zkoumá, jaké mediální strategie reprezentace využívají k upevnění své pozice v české kulturní paměti. Efektivitu těchto strategií příspěvek ověřuje na uživatelských recenzích dostupných na webových knižních a filmových databázích.
Text zodpovídá otázku, jak tradiční místa nebo krajiny paměti reagují na konektivní obrat (connective turn). Sleduje, jak se v souvislosti s nástupem masových a v posledních letech také digitálních médií mění vzpomínání na minulost. Text zkoumá vliv digitálních médií na vzpomínkovou praxi na příkladu Babiččina údolí. Ten ukazuje, že se globální proměny vzpomínání vztahují i na regionální místa paměti. Odpovědi hledá text na vybraných digitálních platformách – Google Mapách, TripAdvisoru a Instagramu. Analýza se věnuje jak textové, tak také obrazové složce zvolených médií. Kritériem výběru byla jednak uživatelská oblíbenost a jednak rozmanitost mediální povahy těchto platforem. Teoreticky text vychází především z práce Andrewa Hoskinse a Sharon Macdonald.
Václav Sixta, Úvod k tématu čísla: Public history, Moderní dějiny 2023
Úvodní studie k tematickému číslu časopisu Moderní dějiny k tématu public history.
Václav Sixta, Vystavování dějin, Seriál o soudobé historii v muzeích, Dějiny a současnost 2021
Úvodní text série o přítomnosti soudobých dějin v muzeích.
Příspěvek analyzuje tři festivity, které se odehrály nebo odehrávají v katedrále svatého Víta, Václava a Vojtěcha v Praze: ekumenickou bohoslužbu konanou v rámci Mezinárodního projektu proti totalitě Mene Tekel od roku 2007, rekonstrukci korunovace Karla IV. českým králem z roku 2016 a repatriaci tělesných ostatků Josefa kardinála Berana z baziliky svatého Petra ve Vatikánu v roce 2018. Studie na příkladu tří událostí s přímou organizační spoluúčastí Arcibiskupství pražského zkoumá formy vstupování této církevní instituce do veřejného prostoru a ukazuje možné formy vstupů římskokatolické církve do veřejného prostoru v České republice na začátku 21. století. Festivity jsou v textu propojeny s obecnějšími výkladovými rámci historiografie katolické teologie, antropologie a sociologie.
Článek zkoumá pokusy o rozšíření role sakrálního prostoru prostřednictvím uměleckých intervencí a dalších aktivit. Zaměřuje se na vybrané římskokatolické sakrální stavby v České republice na přelomu 20. a 21. století. Po Druhém vatikánském koncilu a v českých zemích výrazněji po roce 1989 můžeme pozorovat sílící tendenci k tvorbě a umisťování uměleckých děl do liturgických prostor, těžících z „genius loci“ budovy či budov. V opuštěných kaplích, kostelech a klášterech, které se k bohoslužbám téměř nevyužívají, tak často nacházíme díla vycházející ze site-specific uměleckých konceptů; jejich autoři usilují o oživení či obnovu těchto míst. Text ilustruje rozmanitost přístupů v církevním prostředí na příkladu postních roušek, které v různých kontextech mohou sloužit jako deklarace „závazku k tradici“ a „kulturního křesťanství“. Konflikt diskurzu se netýká jen různých přístupů jednotlivých disciplín, ale rozděluje římskokatolické prostředí i zevnitř, protože širší shoda na „vhodných zásazích“, tj. konsenzus na vnější prezentaci církve, se hledá obtížně.
V počátcích normalizace se jedním z nástrojů opětovné ideologické disciplinace členů komunistické strany i širokých vrstev obyvatelstva staly nejrůznější festivity a masová shromáždění, spojená s tehdejšími režimními veřejnými rituály. Studie se soustředí zejména na mocenskou manipulaci se vzpomínkovou kulturou u příležitosti významných výročí v první polovině 70. let v komunistické memoriální praxi. Jejich připomínání sloužilo k legitimizování politických poměrů po srpnu 1968 i k navození pozitivních vztahů k Sovětskému svazu a socialistickému bloku, které byly narušeny srpnovou okupací v roce 1968. Prostor oslavy jubileí se stal také jedním z faktorů pacifikace potencionálního zdroje odporu a občanského nesouhlasu. Zastavila se procedura vyrovnání se s minulosti, jež provázela společenské procesy pražského jara.
V tomto příspěvku nabízím analýzu děl českého autora Vlastimila Vondrušky známého svými populárními kriminálními příběhy a romány s historickým pozadím, zarámovanou debatou o populismu a vzestupu iliberálních politických proudů ve střední Evropě. Předmětem mého zájmu je způsob, jakým může autor, který explicitně vyjadřuje populistické pojetí rozdílu lid vs. elity, využívat akademickou autoritu a odbornost, resp. analýza Vondruškovy beletrie i literatury faktu sleduje rozporuplný postoj, který zastává. V závěru se zabývám tím, jak historici reagovali na Vondruškovu širokou popularitu v české veřejnosti jak jako autora beletrie, tak jako komentátora s využitím historických analogií. Tvrdím, že nestačí pouze jen kritizovat falešné argumenty a zavádějící fakta, ani nestačí argumentovat proti hodnotám a přesvědčením, které obhajují. Domnívám se, že je třeba změnit naše chápání vztahu mezi vědou a společností od lineárního paradigmatu „populární vědy“ ke komplexnějšímu, participativnějšímu pojetí společensky angažované vědy, která dokáže řešit populistické výzvy, kterým dnes čelíme.
Iva Vachková, Muzejní pedagogika na rozcestí?, Dějiny a současnost 2021
Text zaměřený na vývoj a trendy současné muzejní pedagogiky.